Předposlední dubnový víkend se v italském Toskánsku konalo Mistrovstvi Evropy v rogainingu, tedy běhu dvojic na 24 hodin. A jelikož se tento značně vytrvalostní sport těší v klubu jisté oblibě, zamířily hned dva KUO páry na zkušenou. A jak si vedly? Co zajímavého zažily? To zjistíte po přečtení následujících řádků od manželů Brožkových.
Po našem minulém a jediném rogainingu v Orlickém Záhoří, jsme si s Tomášem řekli, že už máme dost zkušeností, a proto můžeme vyrazit na závody vyššího „levelu“ do zahraničí. Po poradě se zkušenými rogainingovými „harcovníky“, kterými jsou Jirka s Pavlem, jsme si vybrali ME v Itálii. Protože jsme nechtěli udělat ostudu, vzali jsme trénink opravdu vážně. Snažili jsme se připravit dobře po fyzické i psychické stránce. Před odjezdem jsme absolvovali soustředění ve Floridě, kde jsme doladili věci kolem odjezdu, bydlení apod.
A pak nadešel den, na který jsme se všichni těšili. Ve čtvrtek ráno u nás zazvonil Jirka s Pavlem. Do už tak dost plného auta jsme přidali naše věci a vyrazili směr San Gimignano. První noc naší cesty jsme chtěli přespat poblíž Caorle. Cesta ubíhala bez problémů, jen v Rakousku napadlo dost sněhu. Ale i přesto jsme se dostali k našemu kempu, kde jsme chtěli přenocovat. Po vyřízení nezbytných formalit na recepci, jsme se ubytovali a šli se podívat na nedalekou pláž. Trochu mi to připomínalo “Balaton po sezóně”, jen my čtyři a moře. Pak už následovalo pivo, řízek, sprcha a šli jsme spát. Druhý den ráno jsme si zabalili svých pět švestek a opět pokračovali v cestě. Po několika zastávkách u benzinových pump, kde jsme kromě dotankování, ochutnávali i italské espresso, jsme se ocitli v cíli. První pohled na rodové věže, které se tyčí nad městem, byl úchvatný. San Gimignano stojí na kopci a kolem dokola ho obklopují vinice a olivové háje. Město je zapsáno v Seznamu světového dědictví UNESCO a myslím, že právem. Ale času na prohlídku bude ještě dost, nejdříve musíme najít RACE CENTER a odprezentovat se. To se nám po nějaké době daří. Bohužel prezentace neprobíhá úplně v klidu. My s Tomášem máme vše OK. U Pavla s Jirkou se objevuje zádrhel se zaplacením startovného. Ale po krátkém telefonátu s předsedou ČARu je vše uvedeno do pořádku a my jdeme stavět stan. V kempu si připadám jako při obsazení Československa Rudou armádou, všude je slyšet ruština. Ale to nám náladu nezkazí a my vyrážíme na slavnostní zahájení do města. Po proslovu dvou pořadatelů a jednoho zastupitele města se všichni rozcházíme. Následuje prohlídka města a návrat do našeho provizorního obydlí. Tam si dáme opět pivo, řízek a sprchu a jdeme se vyspat před závodem.
A je tu nejdůležitější den, sobota. Po provedení ranní hygieny a důkladné snídani se oblékáme do běžeckého a balíme věci na závod. V devět hodin se řadíme do front na výdej map, odcházíme zpátky ke stanu a začínáme vymýšlet nejlepší postup. Po kontrole povinné výbavy nastupujeme s ostatními do autobusu, který nás odváží ke slavnostnímu startu. Po několika minutách čekání a proslovu italských činovníků, vyrážíme do závodu. Začátek je trochu divoký. Davy turistů se mísí se závodníky, tak občas někdo o někoho brkne. Závodníci se valí městem jako řeka. První čtyři kontroly běžíme obě dvojice společně a pak se naše cesta rozdělí. Snažíme se s Tomášem běžet, ale zároveň se trochu kochat krajinou, která je opravdu nádherná. Daří se nám v dohledávkách, a protože je i krásné počasí, nálada na palubě je výborná. První zádrhel nastává při postupu na kontolu, kterou se před námi rozhodl orazit i divočák. Není nic příjemného vbíhat do lesa, když jste tam viděli odběhnout prase velké jako kráva. Po krátké poradě jsme se rozhodli to risknout. Proletěli jsme kolem rychlostí blesku, až jsem přemýšlela, jestli jsem si tu kontrolu orazila. A pak nastal soumrak. Po setkání s divokou zvěří se mi moc nechtělo do lesa. Ale říkala jsem si, že se ta zvířata bojí víc než já. Bohužel se taky začala projevovat Tomášova zdravotní indispozice, bolení v krku. Nějak se mu nedostávalo sil, a tak jsme si řekli, že se vrátíme občerstvit do Hash house. Ani vydatné jídlo nepomohlo, tak jsme nakonec zalezli do spacáku a dopřali si pár hodin spánku. To se ukázalo jako dobrá taktika a my mohli v plné parádě pokračovat dál. Oběhli jsme ještě pár kontrol a chvíli před polednem dosprintovali do cíle. Po vyčtení čipů jsme si zašli do restaurace, která byla v kempu a dali si tam jedno točené od cesty. Lepší odměnu jsme si nemohli přát. U stanu jsme se šťastně shledali s našimi parťáky. Po vyhlášení výsledků, které mělo skoro dvouhodinové zpoždění, jsme si došli na nejlepší zmrzlinu a pizzu na světě. A pak už nás čekalo jen přespání do pondělí. Ráno jsme se rozloučili s milou recepční a vyjeli směr Benátky. Krátkou, asi 12ti kilometrovou procházkou s Procházkou, jsme završili naše putování po Itálii. Večer jsme dorazili opět do našeho oblíbeného kempu v Caorle, kde jsme přenocovali a ráno vyrazili nejkratší možnou cestou domů. Pro zájemce, celkové výsledky jsou zde.
Na závěr chci říct, že to byla zajímavá zkušenost. Už jen poskládat mapu formátu A1 je zážitek. A to nemluvím o těch kulinářských. Taky jsme zjistili, že Italové jsou velcí pohodáři. Nedostatky v organizaci vyvažovali svým milým přístupem. Občas neškodí být nad věcí.
