Extrémní fekál na HROBu

   Ačkoliv mi zatím neslezla ani špína zpod nehtů na nohou, pomalu odhazuji poslední zbytky deprese a píšu tenhle článek. O čem? O nejintenzivnějším zážitku mého života. O necelých 75 km absolvovaných v rámci toho nejextrémnějšího, co letošní OB nabídnul – o HROBU.

    Ústí opouští naše osmičlenná skupina s nadšením. Vzhledem k tomu, že jsem v pátek ještě ani neobědval, stavíme u vyhlášeného motorestu Sedmihorky. „Nemáte řízky?“ No nedá se nic dělat, objednáváme 6 smažených hermelínů. O to více jsme překvapeni, když nad námi pištivý hlásek přihřátého pingla nabízí smažené sýry. Objednali jsme si ale hermelíny! Číšník sýry odnáší, ale zanedlouho se vrací s poselstvím od kuchaře, že hermelín došel, jestli nepohrdneme alespoň sýrem. Aneb jak se zbavit navařených sýrů.

   Přijíždíme do Liberce. Na hokeji dnes zpívá Ewa Farná. Nemůžeme zaparkovat. Prohlížíme si alespoň potemnělou budovu ubytovny. Našim potřebám naprosto vyhovující. Jen v našem „pokojíčku“ by nemuselo chybět světlo. Kdykoliv si Danek něco nabíjí, není volná ani zásuvka na lampičku, a je tma. Po zabydlení vyrážíme temnými ulicemi, které mi připomínají spíše než Liberec newyorský Harlem, ale po chvíli bloudění se dostáváme na místo prezentace. Při vstupu do budovy školy si po vzoru ostatních před vchodem svlékáme boty. Svého činu ale vzápětí hořce litujeme, protože se nám na chodidlech začínají tvořit omrzliny. Registrace byla naprosto zbytečným mučením při stání fronty. Nedostali jsme ani samolepku jako minulý rok. Všechno trýznění ale vynahrazuje překrásná (servírka a) pizzerie, kde večer nacházíme útočiště.

    Následující ráno kontrolujeme inventář zásob. Jirka by se s přehledem mohl živit i jako drogový dealer. Nacházíme také jednu z hlavních nevýhod libereckého bytu – přes noc se zde naprosto nepochopitelně udělala kaluž přes celý koberec. Nemáme ponětí, odkud to teklo, ale nohy jsem měl tím pádem mokré ještě před startem. Posnídám a jedeme na shromaždiště! Odtud pak ještě asi 20 minut vlakem skrz Ještědské pohoří a jsme na místě skupinového startu. Vybíháme! Úsek volitelných kontrol zvládáme přibližně za hodinu a půl. Po občerstvovačce pro mě ale začíná opravdová noční můra. Už na úseku mezi první a druhou kontrolou chytám křeče. Do lýtek, stehen, ale i do chodidel. Asi jsem to moc napálil. Volím osvědčenou turbochůzi. Za šestou kontrolou čepuji vodu ze studánky. Na následujících 100 metrech nás ale čeká příjemné překvapení – vysněná občerstvovačka! Konečně vidím důvod, proč číst jednou popisky. Už jen překonat poslední hřeben. Nic extrémního, jen jako vyběhnout na Andrlák. Do cíle se dobelhávám v čase 05:34:38. Danek ale vypadá, že by si trať dal klidně znovu. U vyčítání pouze přemítám, jak přežiju následující etapu. Jediné, co mi zvedá náladu, je, že Kamil skončil v křečích as well – a s neprůstřelným Romanem doběhl jen pár minut před námi.

    Odpoledne nás čeká shopping (Jirka si kupuje kufr a já hořčíkové tablety), a končíme v naší oblíbené pizzerii Na Růžku. Pokud jedno pivo odsune regeneraci o 3 hodiny, pak jestliže si dám piv 5, budu regenerovat až za 5*3, neboli za 15 hodin – takže až po doběhu? Tyhle úvahy ale radši odsouvám na příště, a dávám si vynikající kuřecí steak. Na cestě na ubytování zjišťuji, že pořád nemůžu chodit. Natož běhat.

    Je neděle ráno. Jak jako dneska ksakru poběžím?? Dopuji se hořčíkem a energydrinky. Startujeme jako všichni slušní běžci v 10:00. Hned první postup vede přes hřeben těsně pod Ještědem. Vyhlídky ze strmých sjezdovek jsou úchvatné, jen si je nedokážu přes zarudlý zrak moc vychutnat. Jedničku nacházíme! Odrovnává mě ale postup na kontrolu č. 6 – tedy kontrola opět těsně pod hřebenem. Následuje občerstvovačka. Když vidím, co nás ještě všechno čekám, je mi na zvracení. Střídám chůzi a občasný běh. Danek hlásí, že „se mu neběželo nikdy lépe,“ což se ale o mně říci nedá. Sbíháme z Ještědského hřebene a překonáváme brutální krpály hřbetu následujícího. Na stoupání si lámu ze stromu hůl. Teď již nejdu na umístění. Musíme to dát! Limit 390 minut se neúprosně zkracuje. Na občerstvovačce jsem již na pokraji zhroucení. A to nás čeká ještě výběh na „menší kopec“ (brutálních několik se metrů převýšení) a asi 10km přes daleké louky. Je to jako přiběhnout na pokraji sil do České Třebové a vědět, že cíl je kdesi ve vzdáleném Ústí. Shit. Odpočítávám poslední metry. Náš tým „REAL NIGGERS DO THE REAL SHIT“ dobíhá čase 6:33:56 na 34. místě. Z původních 60 registrovaných dvojic jich závod dokončuje pouze 36. Několikrát v průběhu závodu jsem měl na jazyku Jirkovu frázi „muzika dohrála,“ ale tomu pocitu být v cíli se stejně asi nic nevyrovná. Musel jsem to dát, vždyť jen výčet chemikálií, které jsem zkonzumoval – Karbosnack, Turbosnack, Gutar, energiťáky (2x), Magneslife (2x), Nocramp (2x), Endurosnack, GT Sport (8x), a speciální tabletky od tatínka (6x) – by stačil menší nemocnici na týden.

(foto Petr Kadeřávek)

    Následujících několik dní se pohybuji jako dítě po mozkové obrně. Ale co, prošel jsem si peklem, teď už dám všechno. Data z GPS mluví za vše – 1. etapa 35 km, 1600 m převýšení, 2. etapa 40 km, 1850 m převýšení. Děkuji Dankovi, že se mnou celý závod „vytrpěl“. Šáhnul jsem si na dno.

A jak dopadli ostatní KUO běžci? Kompletní výsledky všech kategorií jsou zde. 

Kategorie HH(60)
26 Zlaté Ústí (Roman / Kamil) – 329:21 – 34 / 339:28 – 25 / 668:49  +222:47
32 REAL NIGGERS  (Matyáš / Danko) – 334:38 – 35 / 393:56 – 34 / 728:34  +282:32

Kategorie HH40(19)
00 KOB Ústí nad Orlicí (Pavel / Jirka) – 310:44 – 17 / vzdal     

Kategorie HD40(23)
13 Luftíci z Ústí  (Tomáš / Květa) – 279:21 – 14 / 273:17 – 13 / 552:38  +136:59