MČR v rogainingu (Orlické Záhoří)

O víkendu 2.- 3. července proběhlo v nedalekém Orlickém Záhoří MČR v rogainingu za účasti dvou týmů v barvách našeho klubu. Květa s Tomášem a Pavel s Jirkou. Následujíci dojmy z celého 24 hodinového klání sepsal prvně jmenovaný pár. 

Jako stále ještě orienťáčtí „greenhorni“ jsme se s Květou rozhodli vyzkoušet něco trošku delšího. Po absolvování dvou HROBů nás nalákala blízkost a (domnělá) znalost prostředí, kde se konalo letošní MČR v rogainingu – Orlické Záhoří. Čtveřici KUO zástupců (Květa, Tomáš, Pavel, Jirka) v pátek přivítala sluncem zalitá louka, pár stanů a usměvaví pořadatelé. Po prezentaci a degustaci lahodného moku z Pavlovy ledničky jsme se odjeli, Pavel s Jirkou domů a já s Květou k babičce na chalupu, v pohodlí vyspat.

Sraz máme ráno v devět. Připlombují nám čipy a jdeme si vyzvednout mapu. Plachta formátu A2 uprostřed rozdělena Divokou Orlicí. Vlevo nám známý hřeben Orlických hor zhruba od Haničky po Sedloňov, vpravo neznámé hvozdy hor Bystřických bez jakéhokoli náznaku civilizace. Kontroly jsou bez ladu a skladu rozesety v celém prostoru a nám se zpočátku zdá, že není možné je smysluplně spojit do schůdné trasy. Fixem zvýrazním ty nejvíce ohodnocené. Ukáže se, že bodově nejzajímavější bude pravý horní roh mapy.

A je tu start. Překvapuje mě tempo většiny týmů. V předstartovní teoretické přípravě jsme se dočetli, že na rogainingu se do kopce neběhá ani po startu. Proto zvolníme tempo a společně si v klidu razíme již opuštěnou první kontrolu. Tam se loučíme s Pavlem a Jirkou (ti zvolili pravý spodní  roh mapy a návrat známými partiemi) a vyrážíme na sever. Cesta rychle ubíhá, body nám přibývají, ale začíná pršet. Ve skrytu lesa ani nevíme, co se děje venku. Pomalu se stmívá. Poté, co asi hodinu hledáme kontrolu kdesi v bažinách u Zielence (má 90 bodů, přece ji tam nenecháme), měníme plán vrátit se na noc do centra. Doplňujeme tekutiny a přes „zelenou hranici“ se dostáváme zpátky do Čech. Ale na hřebeni zjišťujeme, že ve vytrvalém dešti, větru a mlze nebude dohledávka kontrol nic snadného. První dvě s notnou dávkou štěstí nalézáme, ale třetí je za daných podmínek nad naše síly. Hluboko po půlnoci se tam potkáváme s Pavlem a Jirkou a jsme rádi, že v „borovém háji“ společně nalézáme cestu zpět do údolí. Převlékáme se do suchého a v „hash hausu“ se trochu restaurujeme.

Do střechy neustále bubnuje déšť. Při pohledu na radar usuzujeme, že to v nejbližší hodině nebude lepší, tak měníme baterky v čelovce a vyrážíme do tmy. Plán zní jít po silnici směr Bartošovice, potmě sebrat několik lehčích kontrol a po rozednění se po hřebeni vracet zpět a sbírat ty cennější. Sílící déšť nás ale obrací už v Černé Vodě. Rozhodujeme se sebrat jen několik jasných kontrol  (skála – Kunštátská kaple – krmelec) a závod ukončit. Přestává pršet a vylézá sluníčko. Nám to nedá a ještě jednou si odskočíme do Polska pro posledních 60 bodů. Pak už jen cílová krabička, vyčtení a spacák.

Když se probereme, Pavel s Jirkou už jsou taky v cíli. Kromě pochroumaného kolene a několika puchýřů jsme všichni přežili. A při pohledu na výsledkovou listinu si myslím, že jsme ostudu neudělali. Pavel s Jirkou končí mezi chlapy-veterány na 5. místě, já s Květou v mix-veteránech na 4. místě. Jen trošku zamrzí odstup na bednu (20 bodů na 3. a 30 bodů na 2. místo). Kompletní výsledková listina je zde.

A co říci závěrem? Snad jen to, že borovici si jako vánoční stromek určitě nepořídíme.