Z deníku Johana S. – Velikonoce ve skalách

V pátek 3. dubna se skupina naprosto nejtroufalejší, nejodvážnější či nejšílenější elity klubu KUO vydala na mezinárodní závody Velikonoce ve skalách. Při uklízení centra třetí etapy našli pořadatelé hnědý zápis z deníku poněkud zoufalého KUAře, jenž se účastnil závodu.

3. 4. 2015 (pátek)

První den závodů je tady. Na Louži jako obvykle čekáme na Zdenu s Viktorem. Dlouhá cesta je proložena obědem. Dorážíme do centra první etapy. Jsem nervózní? NE! Přišel jsem vyhrát! Posádka Viktorova vozu nabírá schována v autě energii, zatímco ostatní, jindy méně aktivní členové, staví stan. Možná i předseda se zapojil. Počkat, koukal jsem se na špatný stan. Vypadá to, že v ostatních klubech je normální, že staví i předseda. Přesouváme se do stanu a naše oči navykají na rudou barvu prostředí. Vyčkávám, až přijde čas. Radši dvakrát navštěvuji Toi Toiku. Jak jednou řekl jeden z největších orienťáku; „O úspěchu orienťáka rozhoduje jeho trávicí soustava.“ Počkat, to jsem byl já. Typicky volím horší postupy a dávám si na čas s dohledávkami. Musím přece dát soupeřům alespoň malou šanci. Les je částečně fekální; když přebíhám po vršku hory, potkávám postaršího veterána, jak kálí. Nezkušenec. Při běhu ze sběrky do cíle si uvědomuji, že chybuji celý závod. Nu což, alespoň to bude trochu výzva. Za zmínku též stojí, že i přesto, že nejsem žádný geocachingový fanda, podařilo se mi najít „kešku“ v náhodném kaňonu. Po závodě se dozvídám, že to můj spolu-elitař Matyáš už zase mále disknul (na minulém ročníku se mu to povedlo disknout již na první kontrole), když se rozhodnul pro jinou výzvu, a to sice běžet závod se špatnou mapou. Kupodivu takto doběhl až na třetí kontrolu, kde to vzdal a šel si pro správnou zpět na start. Po konci etapy jedeme na penzion. Za cenu 450,- čekáme luxus. Bohužel opak je pravdou. Pokoje nevypadají nijak extra a teplota v pokojích se blíží nule. Zkušeně si zabírám manželskou postel v místnosti, kterou mám sdílet s Lukášem, Matyášem, Dankem a Markétou. Dvě peřiny se mi budou bezpochyby hodit. Příjemně mě překvapují s jídlem; neservírují zde obvyklé výpečky.

4. 4. 2015 (sobota)

K snídani je jídlo. Nice. Jedeme do centra druhé etapy. Tedy na parkoviště. Na centrum se vláčíme 1600 metrů po zablácené cestě. Čtyřicet minut před svým startem zjišťuji, že TOIky zůstaly na parkovišti. To je problém. Nemám na výběr. Oblíkám se a vyrážím, abych to stihl. Toho dne jsem se rozběhával 4800 metrů (1600 na parkoviště+1600 zpět+1600 na start). Jelikož mě tato s*ací situaci velice na*rala (pun intended), při samotném závodě to „Rvu a pak jen zrychluji“ – Matyáš Skalický, nechybuji a skóruji. Takový Matyáš se nerozběhal tak hezky jako já, takže to na něj dolehlo v průběhu závodu. A jít „na velkou“ v lese plném orienťáků, to vám povím, není nic jednoduchého. Odpoledne KUO vyráží obhlédnout solidní znečištění Máchova jezera (pzn. Máchovo jezero je rybník) a okolní lesy. K večeru pak vyráží Johan, Milan, Lukáš a Danek na film Divočina, jenž se tematicky velice hodí k závodům.

5. 4. 2015 (neděle)

Stejné centrum, stejná zablácená cesta. TOIky stále drží pozici. Dnes se tedy rozbíhám krásných 5200 metrů (start je tentokrát o 400 metrů dál od centra). Beru si moc vrstev, a to mě vyvádí z rovnováhy. Za účelem lepšího poznání krajiny volím zdánlivě lepší postupy, jež se později obrací proti mně. Vrchol všeho je, když mě mapař nutí vylézt snad sto metrů vysoký vrchol. Jsem smutný. Po zdolání snad tří skalních stěn se dostávám na menší romantickou náhorní plošinu. Slunce vychází zpoza mraků. Zapomínám na závod a čůrám s výhledem na Máchovo jezero a krajinu pode mnou. Přemýšlím, zda existuje mistrovství světa v ‚Čůrání s výhledem‘ a zvažuji své šance na úspěch. Proud slábne, přišel čas jít dál. Mým tělem projíždí vlna energie a já BĚŽÍM DO KOPCE. Tato euforie pomíjí, když se asi o pět minut později ztrácím a spolu s náhodným, též ztraceným Němcem, se snažím přijít na to, kde jsme. Vše dává smysl, když zjišťuji, že jsem se rozhodl vynechat jednu kontrolu a terén tedy naprosto nesedí. V cíli zjišťuji, že to naprostá většina členů KUO diskla. Balíme si své poražené zadky a jedeme domů. Za zmínku ještě stojí, že se Kamilova skupina po cestě ztratila, přičemž stačilo jenom následovat naše (Viktorovo) auto.

Co dodat na závěr? Snad jen to, že celkové výsledky Velikonoc ve skalách jsou zde.