MADvanta, aneb Advanta Johanovýma očima

Třetí červencový čtvrtek. Čas neznámý. KUO si pořádá pánskou jízdu do Teplic nad Metují. Mezi přítomnými najdeme buď lidi, kterým dostatečně přeskočilo na to, aby se přihlásili na tento závod dobrovolně, nebo masochisty. A pak jsem jel ještě já, Azi. Proč, ptáte se? Odpověď je překvapivá, leč očekávatelná. Přihlásil mě Kamil. Plná sestava je tedy: Kamil, Azi, Matyáš, Pavel, Lukáš a Milan.

Přijíždíme do kempu. Podle ceníku rozjíždíme těžkou matiku, abychom zjistili, kolik nás pobyt bude stát. Když se konečně dostaneme ke stavbě stanu, Kamil opět nezklame a strčí svou tyč do špatné díry. V momentě, kdy dokončujeme kolíkování, si všimnu, že se pod místem naší budoucí ložnice skýtá díra o velikosti menšího kráteru. V centru zjišťujeme, že jsou zde i zahraniční orienťáci (např. Litva, Estonsko, Norsko, Polsko,..). První etapa je sprint v Teplicích nad Metují. I přes to, že městský sprint je moje světlinka v hustníku, propadám panice již na první kontrole, když ‚kontroluji‘ další postupy. V návalu adrenalinu mi splývá béžová a bílá. Jediný závod, kde mám šanci na úspěch je tedy za mnou. U vyčítání je fronta na půl hodiny. Na večeři se vydáváme z našeho kempu pěšky. Míjíme zatáčku plnou relativně kvalitních otevřených restaurací a jdeme do vzdáleného města, kde jsou všechny restaurace již zavřeny. Vracíme se tedy do „zatáčky“, kde jsme mohli zůstat již na začátku a ušetřit si tak hodinovou ztrátu času. Strouhanka řízků restaurace Severka drží, dávám 6/8.

Přichází nový den a s ním nové zděšení. Dnes se neběží jen jeden závod, ale rovnou dva. Jedná se o dvojici brutálních skalních sprintů na stejné mapě. Setkávám se se svojí achilovou patou, kterou je dvojce podobných mapových útvarů. Později v průběhu závodu spojuji síly s neposlušným ‚Áčkem‘, jenž startovalo hned po mně, ale též ztratilo veškeré nadšení. I přes můj extrémně rychlý běh na mě útočí vosa, což do budoucna velmi ovlivňuje mé výsledky. Po cestě zpět do centra fasuji protistresové srdíčko. K obědu si neúmyslně dávám výpečky v předražené restauraci. Dávám 3,5/8 – za tu cenu bych čekal více knedlíků. Třetí etapa je pro svoji extrémní členitost mapařsky nejobtížnější. Postupuji svojí originální strategií, jež spočívá v tom, že se bez mapování vydám v odhadovaném směru kontroly a poté ji (samozřejmě bez obtíží) najdu. Zhruba třetinu kontrol tedy nacházím po sluchu (na 40 metrů od kontroly jsou slyšet lidé halekající její číslo). V jednu chvíli potkávám cizinku, která neví kde je. Poté, co jí vysvětlím, že jsem ztracen stejně jako ona, nacházím svoji kontrolu. Po závodě nás opouští Matyáš a Pavel, což shledávám jako velmi moudré řešení. Večeři volím stejnou, jako po etapě první.

Jelikož čtvrtá etapa byla dlouhá trať, volím dlouhou procházku. Předchozí etapy mají svůj efekt. Alespoň pomáhám pohledné litvance se zorientovat. Na oběd jdeme do hospody u Švejka. Svíčková 7/8. Dáváme si sprchu a pohodlný odpolední spánek. Při naší večeři v ‚Orlíku‘ (ovocné knedlíky 5,5/8) se spouští prudký déšť a já dumám nad tím, co bude dál. Po jídle se vydáváme do centra, kde nad lehkým rozhovorem popíjíme přátelský mok. Na poslední etapu jsem ve formě. Nevyspalý, unavený a hladový (bez snídaně) vycházím na start. Sebevědomě si neberu mapník, protože přece nemám čas nazbyt. Překvapením pro mě pak je nepřetržitý déšť z větví všemožných hustníků, do nichž jsem veden. Mapa naštěstí přežije celý závod a v cílovém koridoru se se mnou vítá známý bílý medvěd. Po doběhu zjišťuji, že tohle byl poslední závod mých bot, podrážka drží již pouze na pár vláknech. Konečně funguje vyčítání. Vracíme se do kempu, kde po dlouhém úsilí konečně zbalíme stan. Těsně před odjezdem si však Kamil vzpomene, že na stanu nechal cedulku zálohovanou na 200 Kč. Tak se vší radostí stan vybalíme a začínáme od znova. Po cestě domů se stavujeme na zaslouženou pizzu 6/8. Celkové výsledky i výsledky jednotlivých etap jsou zde.