KUO v Jizerských horách

Druhý zářijový víkend byly na programu dva závody Žebříčku A a Žebříčku B – Čechy. Konaly se v Jizerských horách s centrem v obci Hrabětice a zúčastnilo se jich téměř 1800 závodníků z Čech, Moravy i Slezska. V sobotu nás čekala velice výživná klasika, v neděli pak o poznání lehčí krátká trať. O článek projevil nebývalý zájem Jonáš, žádosti bylo pochopitelně vyhověno, tudíž se můžete začíst do jeho vzpomínek…

Na hodinkách vidím půl osmou ranní a KUO se pomalu belhá na kros. Avšak v Českých Libchavách u cesty nabíráme nějaké stopaře (vydávali se za orientační běžce z LPU a že prý jedou na Áčka do Hrabětic u Liberce). Nezbývá nám tedy nic jiného, než tyto opuštěné výkvěty vzít s sebou a přesměrovat náš výlet na Áčka. V poledne dvě přetížená auta přijíždějí na místo určení a my s naší největší klubovou vlajkou stavíme tunel. Do lesa se nikomu nechce, ale každý tam jednou musí. Výsledky jsou zde. Po osvěžující spršce nadávek těch, co se z lesa vrátili a tří hodinovém čekání se přesouváme do hotelu, ve kterém prý straší a Simča tam chodí dávat dobrou noc.

Je nové ráno, nový den a švédský stůl na nás čeká za rohem. Balíme, uklízíme a se slzami v očích se s hotelem loučíme. Na trochu rychlejší krátké trati už šlo běhat o poznání lépe. Ve stanu se popadáme za hlavu nad našimi časy s mapami v rukou, výsledky k nahlédnutí zde. Nic však není ztraceno, můžeme jet domů! „Nikam nejedeme“, odvětilo Kamilovo auto a tak jsme v záchvatu bezmoci mávali s transparentem ukazujícím do Ústí na kolemjedoucí řidiče. Žádný však nezastavil. Asi proto, že Žamberk nejezdí na Áčka.

A tak po dvouhodinovém čekání přijíždí odtahová služba, která nás veze do Liberce. Nepřetržitě hledám spoje na Idosu a po chvíli jsem našel spoj autobusem. „Mohli bysme to vzít přes Prahu a Pardubice, aspoň se kouknem na Václavák.“ Přijíždí autobus a cestující nastupují. Chceme si koupit jízdenku, ale ouha, všechna místa jsou už zarezervovaná. Nevzdáváme se a nacházíme vlak jedoucí pět a čtvrt hodiny z Liberce do Ústí (dorazí tedy v 1:15 pondělního rána). Kamil se začal smát a brečet dohromady. Stíháme ještě nákupy v obchodním centru LBC a vlakem jedeme směr město, napsané na našich dresech. Ve 22:45 přestupujeme z Hradce Králové k paní Paukertové do auta. Jelikož nás je pět, Kamil musel pokračovat vlakem. Při loučení vypadal nějak takhle 🙁