Velikonoce ve skalách

Z Ústí odjíždíme v pátek 18. 4. Po cestě do daleké České Lípy mám slíbený oběd. Bohužel ale Kamil špatně odhadnul čas příjezdu (zeměpisář?), takže jedeme přímo. Vyjíždím v kraťasech. Na shromaždišti se ale setkávám pouze s nechápavými pohledy Němců – celkem se rozpršelo. Takováto drobnost nás ovšem nezastaví! Stavíme stan (klasicky kromě Kamila) a pomocí zajištěné autobusové dopravy přijíždím na start. Vybíhám. Jsem plný síly, naděje i odhodlání. Radostně razím první kontrolu. Lesem se řítím jako vítr. Převýšení, hluboká údolí ani skály mě nezastaví! V této náladě se také vracím do cíle. Až při vyčítání zjišťuji, že zas až tak moc důvodů k oslavě opravdu nemám. „Zkurvená“ 41 musí být samozřejmě přímo vedle 42. S úsměvem hlásím Šéftrenérovi, že jsem závod disknul již na první kontrole. Poté, co se v lese najdou všichni ztracení KUáci, přesouváme se do vytouženého penzionu Monika v České Lípě. Dělám navigátora. Jak je již u orientačních běžců zvykem, trošinku bloudíme. Řidič se naštval, vzal mi mapu, zmačkal ji a hodil mi ji do obličeje. Učitelé mají holt život plný stresu. „To je ta budova bez oken a omítky?“ táže se Markéta. Ne, jedná se naneštěstí o vedlejší budovu – v né o moc lepším stavu (okna jsou zasklená). Na pokoji se strhne bitka o postel se stolečkem (já na ní ležím a Kamil mě táhne za nohy pryč a nadává mi, že si ji zamluvil), ale jako ten rozumnější nakonec ustupuji a hledám WiFi. Povečeříme, všichni si stihnou postěžovat na můj nový blesk, se kterým neumím naprosto zacházet, a jdeme spát. K usínání nám pěkně hraje motorkářský bar naproti přes ulici. Lahoda.

Sobotní etapa je naprosto šíleně dlouhá, opovrženíhodná, nudná, kopcovitá, skalnatá, stromovitá a vrstevnicovitá. 400 metrů převýšení? Are you fucking kidding me? Volím tréninkové tempo a šetřím si kyčle na Mistrovství Evropy veteránů. Za zmínku také stojí, že si Petra kupuje nové XTalony 212, na které mám taktéž zálusk. Zpět k tématu. Po návratu do penzionu někteří pospávají. Já se však vydávám do temné kuřárny, kde je nejlepší signál, abych napsal stránku Přiznání KUO, která je pro chod této organizace naprosto nezbytná. Vyrážíme do města – na obědovečeři. Bohužel jsem se překouknul, a místo do pizzerie DIEGO jdeme doslova na druhý konec města. Kamil chytil zase rapla, že mám u sebe víc elektronických zařízení, než průměrný Romulan, a dokážu zabloudit i ve městě, a tak se vydáváme na opačnou stranu. Pizzerie je opravdu tam, kde má být a pizza je výtečná. Odoláváme diskotéce přes ulici s lákavým vstupem 20 Kč. Světla zajišťují blikající řetězy na vánoční stromeček a DJ zjevně hraje přesilovku. Jdeme spát.

V neděli se pakujeme, nacházíme části špinavého prádla a vyrážíme na poslední etapu. Opět vizuálně překrásný terén. Tedy pouze vizuálně. Nevím co dodat, byl jsem rád, že jsem ze skal pryč. Zdeňka obsazuje v kategorii D45B 2. místo, Kamil v H21A 6. místo. Markéta porazila Petru a odnesla si tak z kategorie P krásné třetí místo. Petra byla čtvrtá. Viktor a Lukáš s Johanem klasicky nic moc a já DISK. Celkové výsledky k nahlédnutí zde. Konečně jedeme domů. Po cestě musím vypíchnout vynikající česnečku, která mi naprosto vylepšila názor na celý víkend, a jsme doma.

S týdenním odstupem bych ke zhodnocení této akce použil snad jen slova Jirky Štancla: „Fucking hell“.